Hatred - Brutální a stereotypní nuda

Najít v moderní videoherní historii kousek, který by způsobil stejné pozdvižení jako Hatred, není vůbec snadné. S trochou nadsázky lze říct, že jen úplně první trailer na něj z loňského října způsobil podobný výbuch emocí, jako oznámení GTA 5 či odhalení nového dílu nekonečné série Call of Duty. Nestalo se tak ovšem kvůli hře samotné, ale kvůli jejímu tématu. Hatred se totiž rozhodl vyrazit plnou parou do vod, kam se ostatní hry bojí byť jen nahlédnout.

Vývojáři z polského studia Destructive Creations se v případě svého herního debutu rozhodli vsadit vše na jednu kartu. Na kartu, které dominuje velký, krvavě rudý nápis kontroverze. A asi se jim to i vyplatilo, protože o Hatred se v průběhu posledních měsíců mluvilo opravdu hodně. Mnohem víc, než by si to hra samotná zasloužila.

Hned na úvod si řekneme krutou pravdu – Hatred není povedenou hrou. Ba co víc, není ani hrou průměrnou. Je to prostě titul, jenž veškerou svoji slávu postavil jen na tom, že se o něm mluví jako o té hře, v níž se zabíjejí nevinní civilisté ve velkém.

Bez chuti a bez příběhu

Hatred je typickou izometrickou střílečkou toho nejklasičtějšího střihu. Pokud jste tedy již nějakou hru stejného žánru hráli, tak vás naprosto ničím nepřekvapí. Ve zkratce – ovládáte postavu, kterou můžete vybavit několika různými střelnými zbraněmi a snažíte se plnit úkoly, které jsou vám postupně v rámci jednotlivých úrovní zadávány. Neočekávejte však žádné velkolepé či zapamatováníhodné mise. Váš hlavní cíl ve většině levelů je až na čestnou výjimku vždy pouze postřílet vše živé. Zpočátku to sice vypadá jako solidní odreagovačka, bohužel po několika minutách se dostaví stereotyp nevídaných rozměrů. Z něj se hru pokusí vysekat nástup policistů, kteří se vám po chvíli hraní začnou plést pod nohy s úmyslem vás zastavit. Jejich inteligence je však na úrovni tykve křížené s Pepou Omáčkou ze zvláštní školy, takže ani na nejvyšší ze tří nabízených obtížností nepředstavují solidnější nebezpečí. Pokud se je tedy na vás autoři nerozhodnou poslat v absurdně vysokém množství, což se bohužel stává docela často.

Zajímavým a po právu také nejvíce diskutovaným prvkem Hatred jsou takzvané popravy. Ty představují jediný způsob, jakým se ve hře můžete léčit a provádějí se tak, že s vaší postavou přijdete k na zemi ležícímu nešťastníkovi a pomocí akční klávesy jej dorazíte. Toto doražení je následně detailně předvedeno formou krátké animované sekvence, ve které hlavní hrdina své oběti ustřelí hlavu nebo jí nějakým jiným brutálním způsobem pomůže od utrpení. Upřímně se divíme, proč právě tyto scény zvedly tolik lidí ze židle. Ano, jsou drsné a trochu nechutné, bohužel kvůli zpracování animací jsou spíše k smíchu než k tomu, aby vás přinutily odvrátit oči od monitoru.

Dobře, sečteno a podtrženo – hratelnost Hatred je stereotypní a katapultována o pěkných pár let zpátky. Má tedy hráč vůbec nějakou motivaci jej hrát delší časový horizont? Táhne ho něco dopředu? Jak na tom je příběh tohoto prapodivného spektáklu? Jedním slovem – bídně. Příběh v Hatred prakticky neexistuje. Jediné co se dozvíte je fakt, že hrajete za bezejmenného chlapíka s visáží Jiřího Pomeje, který už má zkaženosti dnešního světa dost a jednoho večera se rozhodne vyrazit do ulic postřílet co nejvíc lidí. Tím však veškeré snahy o vyprávění příběhu končí.

Technické obtíže

Ze zhodnocení hratelnosti tedy Hatred nevychází moc dobře. Jak je na tom tedy jeho technická stránka? Začneme trochu netradičně grafikou. Ta je z valné části stylizována do černobílé a těžko říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Na jednu stranu to svým způsobem pomáhá dokreslit zkaženost a syrovost herního světa, na stranu druhou to však rapidním způsobem zhoršuje orientaci a rozpoznávání aktivních a neaktivních prvků. Zejména postavičky mají tendenci velmi splývat s okolím. Když si však na grafickou stránku Hatred zvyknete, zamilujete si ji. Je vidět, že hra běží na enginu Unreal 4 a tvůrci si zaslouží pochvalu za to, že toho dokázali využít mnohem více, než autoři loňské hororovky Daylight.

Co si však pochvalu nezaslouží, je optimalizace. Na trojici počítačů s velmi rozdílným hardwarovým vybavením se Hatred choval naprosto identicky a dokonce ani po snížení detailů z „Ultra“ na „Medium“ či dokonce „Low“ nebylo možné zaznamenat byť jen sebemenší rozdíl ve zlepšení výkonu. Framerate se v drtivé většině případů držel kolem 35 FPS na prakticky jakékoli nastavení.

Problémy s ovládáním

Hatred by moc rád byl svižnou akční arkádou, ve svém snažení však selhává podobným způsobem jako nedávná plošinovka Aaru‘s Awakening. I té v dosažení jejích cílů zabránilo ne úplně šťastně vyřešené ovládání.

Hra se ovládá klasicky pomocí svaté čtveřice kláves W,S,A,D a pomocí myši, kterou určujete směr pohybu a míříte. Takhle na papíře to může znít jednoduše a funkčně, připravte se však na to, že pokud nemáte doktorát z ovládání izometrických stříleček, tak minimálně v první třetině hry budou vaše snahy o projití dveřmi končit ve zdi. Je to dáno jednak ne vždy úplně šťastným záběrem kamery ale i pohybem vámi ovládané postavy, který má docela výraznou setrvačnost. Nejsem sice herní designér, ale myslím si, že kdyby se autoři rozhodli namapovat veškeré ovládání hry jen na klávesnici, tak by celkový zážitek z ní stoupnul hnedle o dvacet procent nahoru. Hra samozřejmě podporuje i možnost ovládání pomocí gamepadu. To sice umožňuje výrazně pohodlnější kontrolu pohybu, ale střílení s jeho pomocí je dosti nepřesné, což zejména v počátku hraní, kdy nemáte nábojů nazbyt, značně zabolí.

Verdikt

Hatred je zklamání. Od jedné z nejkontrover­znějších her posledních let jsme očekávali po čertech víc. Autoři si zaslouží uznání za to, že dokázali ignorovat mnohdy dost divoké ohlasy od (ne)hráčské veřejnosti a dokázali své první dílko dokončit. Plusové body Hatred nabírá za docela kvalitní voice acting a přítomnost českých titulků, které nejsou dnes samozřejmostí ani u tříáčkových her. Ve výsledku se však bohužel jedná jen o silně podprůměrnou izometrickou střílečku, která si sice dnes své fanoušky najde, ale za pár let si na ni vzpomene jen málokdo. Vzhledem k minimalistické hrací době (přes tři hodiny v ní nestráví ani ti nejopatrnější hráči) jí však dohraje prakticky každý.

Hodnocení redakce: 35 %

Koupit Hatred pro PC na xzone.cz