Nižší nároky, herní doba a prodeje počítačových her

Řekněme si to na rovinu – herní průmysl je byznys, v němž se každým rokem točí stále více a více peněz. Doba, kdy největší hity tohoto zábavního odvětví vznikaly „na kolenech“ několikačlenných týmů či jediného, nezávislého tvůrce, je ta tam. I když to neznamená, že by nezávislé a kvalitní tituly vytvořené jedinci či malými týmy nevznikaly (vzpomeňme na české Machinarium), drtivá většina hráčů tráví čas hraním her, na jejichž vývoji a vydání se nějakým způsobem podílely desítky a stovky lidí a leckdy i několik vývojářských studií. Nejde přitom jen o programátory, grafiky a prostě „ajťáky“ – na vývoji her se dnes podílí i herci, hudebníci (ba celé orchestry) a scénáristé, kteří mají ve svém portfoliu mnohdy i scénáře k hollywoodským trhákům či řadu vydaných knih. A protože všichni tito lidé přirozeně nedělají svoji práci čistě z dobrého srdce nám a protože marketing, vývoj či licencování technologií taky něco stojí, stává se tvorba počítačových her vskutku masivním žroutem peněz. Není proto divu, když se tvůrci a distributoři snaží, aby jejich produkty vydělávaly. V posledních letech přitom vyšel značný počet velmi odlišných a přitom nanejvýš kvalitních her, které nám dovolují na základě jejich komerčního úspěchu a neúspěchu zjistit, co je pro současné hráče nejdůležitějším faktorem, jenž váhajícího zákazníka zviklá pro nákup hry.

Koho zajímá počet polygonů?

Ono se to seká!

V případě PC her je jedním z faktorů jistě skutečnost, že hra běží plynule i majitelům slabších sestav. Neplatí sice poněkud zvrácené pravidlo „čím hnusnější, tím lepší“, ovšem pokud hra na pohled vypadá nenáročně (a panuje o ní povědomí, že je kvalitní), bývá to přeci jen plus. Tvůrci sice oznámí minimální a doporučené hardwarové požadavky, ale kdo patří k majitelům průměrnějších sestav, ví o jejich spolehlivosti své. V této souvislosti by nebylo vůbec od věci, kdyby před vydáním hry vypustili tvůrci nějaký benchmark, podle kterého by se zákazník rozhodl – ono ani plynule běžící demo sestávající z prvního levelu nemusí znamenat moc, když to hra pořádně „rozbalí“ až v levelu druhém. Komerční úspěch hardwarově nenáročných her snad nejlépe ilustrují tituly od Blizzardu. Diablo, Warcraft, Starcraft a World of Warcraft – ani jeden z těchto ohromných „drobečků“ v době svého vydání neoslňoval graficky, díky čemuž si tyto hry mohli zahrát i majitelé slabších počítačů.

World of Warcraft asi nedohrajete…

Není to sice jediný důvod jejich úspěchu (o tom níže), ovšem rozhodně se jedná o strategii, která kouzelníkům z Blizzardu vychází – jen se podívejte na grafiku připravovaného třetího Diabla a na šílenství, které jeho očekávání provází. Že Battlefield 3 vypadá lépe? Ale no tak. Blizzardu nicméně pomáhá i jeho jméno, které se stalo zárukou kvality a zákazník, který si jejich hru předobjedná, tak má téměř jistotu, že nebude zklamán a že vývojáři mysleli i na majitele slabších sestav. Ne náhodou na těchto sestavách vcelku pohodlně běží i Call of Duty nebo dědeček Counter-Strike. Naopak řada PC hráčů mávla rukou nad Crysis 2, ovšem jaké bylo překvapení mnohých, když zjistili, že zatímco první díl se jim stále cuká i na nízké detaily, dvojka běží jako po másle! Hráči nemají podle všeho špatnou paměť, a proto pokud studio vydá titul, jenž neběží zrovna optimálně (často v rozporu s minimálními a doporučenými požadavky), majitelé slabších sestav už dalšímu počinu vývojářů šanci nedají.

Crysis 2 fungoval i těm, kteří stále zápasili s prvním dílem

Chytlavost ve znamení multiplayeru…

Druhým faktorem, jenž se týká tentokrát i konzolového trhu, je pak herní doba. Jednoduše řečeno – čím delší, kvalitní prožitek hra nabídne, tím spíš si ji koupíme. Výše zmíněné hry od Blizzardu splňují tento požadavek na sto procent díky svému multiplayeru, nebo v případě Diabla i geniální struktuře hry pro jednoho hráče využívající taktiky cukru a biče, kdy je hra stále těžší a těžší, ale zároveň vás během toho nepřestává odměňovat pořád lepšími předměty. Připočtěte si k tomu pět zásadně odlišných postav s vysokým level capem (a fanatické hledání těch prokletých zelených bot, co vám scházejí do soupravy) a vyjde vám odpověď na otázku, proč se Diablo 2 ještě po jedenácti letech od svého vydání stále hraje. Ohromná popularita zmíněného Call of Duty pak samozřejmě netkví v pětihodinové kampani, ale v ohromných možnostech multiplayeru, kde i po několika letech (!) mohou hráči zkoušet nové taktiky prostřednictvím kombinace rozdílných zbraní, vybavení, perků, killstreaků a herních módů, přičemž během těchto experimentů jsou skrz levelování stále potměšile ujišťováni o svém pokroku. Skoro to vypadá, jakoby vývojáři zaměstnali i psychology.

S multiplayerem v Call of Duty na věčné časy

Zmiňovat multiplayer jako hlavní důvod popularity Counter-Strike nebo Team Fortress asi není potřeba, uveďme však také, že ne náhodou prodeje sérií Assassins Creed a Uncharted prudce stouply právě po zavedení tohoto módu. A jak je možné, že se v recenzích poněkud rozpačitě přijatý Resident Evil 5 stal nejprodávanější hrou v sérii? Odpověď hledejte pod písmenem M. Tvůrci si toto evidentně velmi dobře uvědomují, neboť i hry dříve čistě singelplayerové jako Mass Effect nebo chystaný Max Payne dostávají do vínku hru pro více hráčů. Se zvětšujícím se počtem těchto titulů však také roste vybíravost hráčů, takže tuctový multiplayer moc nepomohl ani prodejům jinak kvalitních her jako druhý Dead Space nebo Resistance 3.

DLC do Arkham City přidalo postavu Robina do speciálních arén

…jde to ale i jinak

Herní dobu však lze natáhnout i jinak než multiplayerem. Asi nejlépe to v poslední době demonstroval Batman: Arkham City, který do hry svého i tak dlouhého a vedlejšími úkoly naplněného dobrodružství nacpal výborně designovaný mód Riddler’s challenge (Hádankářova výzva) sestávající ze samostatných, různě náročných arén, které zaznamenávaly vaše skóre a to pak zanesly do tabulek, kde jste se mohli porovnat s ostatními hráči. Takovýto způsob natažení herní doby se zalíbil i tvůrcům druhého Zaklínače, kteří takovou arénu dodali svým fanouškům v updatu 2.0.
A konečně posledním způsobem, jak natáhnout herní dobu, je jednoduše vytvořit tak dlouhé virtuální dobrodružství, že vás myšlenka na nějaký multiplayer nebo speciální arény ani nenapadne – vezměte si třeba takový Skyrim. Pokud se k tomu přidá i silná motivace projít hrou znovu za jinou postavu nebo učinit jiná rozhodnutí (vrcholem tohoto přístupu byl opět vynikající Zaklínač nebo Mass Effect), máte na desítky – někdy i stovky hodin vystaráno. Nezbývá, než si postesknout nad druhou Mafií, která sice přinesla nádherné prostředí a skvělou atmosféru s příběhem, ovšem nejenže nedisponovala multiplayerem (jako třeba Red Dead Redemption nebo GTA 4), ale zprvu nenabídla ani žádné vedlejší mise nebo něco podobného – to přišlo až formou DLC, což už se samozřejmě nemohlo odrazit na výsledných známkách, které hra při vydání dostala od recenzentů. Škoda.

Jimmy dorazil do Mafie pozdě…

Co říci závěrem? Snad jen, že počítačové hry se stávají viditelně obsáhlejšími a delšími. Osmihodinové dobrodružství, byť by bylo sebekvalitnější, přesvědčí málo lidí ke koupi, když vidí konkurenční titul slibující za stejnou cenu desetinásobnou herní dobu. Co nás však může těšit, je fakt, že kvalita singleplayeru tím zatím nějak moc netrpí.

Předobjednat PC hru Diablo 3 na xzone.cz

Koupit PC hru Call of Duty:Modern Warfare 3 na xzone.cz