Soldier of Fortune: PayBack

Herní série Soldier of Fortune si vysloužila mnohá přízviska, z nichž mnohá jsou deriváty slov: brutální, nemorální, naturalistická, atd. Krví se zde opravdu nikdy nešetřilo a do té doby v žádné jiné hře jste nemohli protivníkům oddělovat končetiny, roztrhat je granátem na kusy a podívat se tak zblízka na zbytky tkáně a úlomky kostí. Však tato pro hru jedinečná vlastnost vynesla sérii zákaz v několika státech a dětem do rukou nikdy nepatřila. Ve stejných šlépějích pokračuje i díl třetí, který vyšel nedávno a našemu recenzentskému zraku unikal. Nyní je ovšem Soldier of Fortune: PayBack (dále jako SoFP) dostižen a podroben recenzi.

První 2 díly série mělo na starost dobře známé vývojářské studio Raven, ovšem na posledním díle již pracovalo slovenské studio Cauldron. Naši východní bratři vypadali zpočátku jako výhodný tah, neboť stojí za pár velmi dobře hodnocenými tituly (tahová strategie Spellcross, FPS Chaser, aj.), ovšem poslední 2 roky se z Cauldronu stal spíš masokombinát na maximálně těžce průměrné tituly bez špetky invence a s chabou hratelností. Osobně jsem čekal, že možnost pracovat na SoFP vezmou vývojáři jako výzvu na hozenou rukavici, ale již teď můžu říci, že selhávají všude, kde se dá.

Začněme stejně jako u ostatních recenzí, a to příběhem. Dříve jsme se dívali na svět očima Johna Mullinse, což bylo poměrně zajímavé, neboť nešlo o úplně klasického hrdinu, alespoň co se týče vizáže a charismatu. Jeho roli v aktuálním pokračování přebírá nějaký Thomas. Jde o zoufale necharakterního hrdinu, který by neuspěl ani v těch nejhorších céčkových filmech. Děj (pokud se o nějakém dá mluvit) je sbírka těch nejubožejších klišé zasazených do exotických stokrát omletých lokalit. Příběh o zradě spolubojovníka, ze kterého se stává terorista v dnešní době ani neuchvátí, ani nedojme.

Jedno z mála pozitiv na celém projektu je relativní krátkost celé hry. Za 6 hodin jsem neměl co dělat a byl jsem tomu upřímně rád. I když stejná herní doba je poslední dobou poplatná většině FPS akcí, takže jde spíše o nastávající trend. Kdyby ovšem hra měla nějakou atmosféru, jako třeba neporovnatelně lepší střílečka Call of Duty 4: Modern Warfare. Tady se sice dočkáte spousty zbraní, a jestli jste milovníky S/M choutek, bude vás zabíjení nepřátel bavit (tací si mohou ke konečnému hodnocení připsat i 30%). Amputace končetin a jiné rádoby atraktivní způsoby mrzačení oponentů si tu opravdu užijete dosyta. Na co jsem ovšem nadával od samého počátku hraní, tak to byla umělá debilita všeho, co se ve hře pohnulo o více než milimetr. Krytí, podpora, taktika, vyčkávání a jiné pojmy jsou nejen oponentům naprosto cizí. Zatímco blbě čumět umí dokonale a trefit stodolu z metru je pro ně nadlidský úkol. Naopak z 200 metrů vás trefí snad kdykoliv a to i z pistole. Přinejmenším zajímavé.

Je tedy na hře alespoň špetka pozitiv? Kromě pohodlné odinstalace a krátké herní doby (děkuji vývojářům, že se nesnažili hru natahovat) se dá lehounko vyzdvihnout grafika. Není to sice výkřik nejnovějších enginů (ala Unreal 3 engine), ovšem CloakNT engine předvádí v mezích možností solidní podívanou. Hudbu jsem za celou dobu hraní nevnímal a zvuky se dají hodit do stejného pytle s hratelností = bída s nouzí.

Doom se vrací. I tak by šlo parafrázovat nejnovější pokračování kdysi velmi dobré FPS série Soldier of Fortune. Jen kdyby to nebylo o pěkných pár let později, kdy je již frustrující hratelnost SoFP překonaná a chlápci z Cauldronu se ani nesnažili přijít s ničím novým. První díl oplýval velmi dobrým singleplayerem a brutalita takového kalibru byla v tehdejší době něco nového. Druhý díl s podtitulem Double Helix sice ztrácel v single, ale nabízel naopak vynikající multiplayer. Trojka ovšem nenabízí ani jedno a nadprůměrná série, tak dostává krutý zásah, který možná bude osudný a Payback je možná dosti nedůstojné ukončení a rozloučení se s Johnem Mullinsem. Snad jindy a lépe…

Hodnocení hry: 21%

Koupit Soldier of Fortune: Payback za 399,–Kč